Kdo někdy navštívil město Havlíčkův Brod, jistě si všiml krásné kamenné kašny, jenž stojí na náměstí. V jejím středu je socha, která chrlí vodu.
Za dávných časů žil v Německém Brodě pekař Koudela. Byl to hodný a dobrý člověk. Denně chodil do kostela, kde také od mládí zpíval na literátském kůru. Měl lahodný hlas.
Jednou zůstal jeho krámek zavřený a Koudelu celý týden nebylo vidět ani ve městě, ani v kostele. Zvědavcům vyprávěla ustrašená Koudelova hospodyně, že pán sedí s hlavou v dlaních celé dny a noci nad knihami, má divné oči a něco si mumlá. Asi se pomátl, mysleli si lidé.
Aby zjednali jasno a pořádek, zašel za Koudelou sám primátor s několika váženými sousedy. Skutečně ho zastihli, jak sedí tak zahloubaný do velké černé knihy, že si návštěvy ani nevšiml.
Primátor Koudelou zlehka zatřásl:
„Sousede Koudelo! Slyšíte? Copak to čtete? Vidím podle klikyháků, že to není písmo svaté. Nechte toho, vzpamatujte se!“
K primátorovu naléhání se přidali další, až Koudela konečně pomalu knihu zavřel a odložil. Zdálo se, že bude všechno jako dřív, zvláště když druhého dne bylo Koudelovo pečivo zase na krámě.
Do večera však zemřeli po jeho požití čtyři lidé, další se svíjeli v křečích. Záhy se zjistilo, že pekař Koudela přimíchal do těsta jed.
Když si pro viníka přišli, pekař se šíleně chechtal.
Při zatýkání kolem sebe zuřivě mával černou knihou a rozdával rány na všechny strany, až několik lidí z úřadu zranil.
Konečně ho svázali a odvezli z Brodu. Protože Koudela neměl příbuzné, jeho majetek propadl městské obci. Dali z něj něco kostelu na modlení, založili dobročinnou nadaci a pořídili na hlavním náměstí kamennou kašnu. Do ní byla na věčnou paměť vytesána Koudelova podoba.
